Nejvýraznější, ale současně nejzáhadnější postavou českého hermetismu v období mezi oběma světovými válkami byl bezesporu Petr Kohout. Narodil se dne 17. května 1900 v Brně ve starém domě ve Vávrově ulici, dnes již zbořeném, jako syn Petra Kohouta (narozeného roku 1867), technického úředníka a slavného přeborníka v jízdě na kole, který byl synem Petra Kohouta , továrníka v Praze na Smíchově. Matkou byla Anna Kohoutová, roz. Helmichová (narozena r. 1870), dcera majitele gruntu a hostinského ve Velké Chuchli, Františka Helmicha. Rodiče uzavřeli manželství roku 1891 ve Zbraslavi. V Brně rodina dlouho nepobyla. Roku 1910 je již rodina usazena trvale v Praze na Proseku, ve vile se zahradou a rybníčkem ve Vysočanské třídě č. 35. Před tím bydleli Kohoutovi ve Vysočanech, Královská třída č. 178. Petr Kohout – otec byl úředníkem firmy Kolben a spol. v Praze.
O dětství našeho Petra Kohouta navíme mnoho. Jeho bratranec, ing. J. E., s ním trávíval prázdniny v romantickém prostředí Zbirohu, kam malý jedináček Petr, kterého charakterizoval jako velmi živého neposedného chlapce, zajížděl na léto s rodiči. Kohoutové byli rozvětvená rodina; někteří její členové umírali předčasně na tuberkulózu. Tento osud postihl i Petrova otce, který zemřel roku 1920 ve věku 53 let. Petrova matka zemřela roku 1940.
Petr vystudoval obchodní akademii v Praze v Resslově ulici. Po maturitě narukoval k leteckému pluku do Kbel a dosáhl během své vojenské služby u letectva hodnosti četaře. Dne 14. září 1924 se mladý Petr Kohout oženil s Jarmilou skrčenou, dcerou bohatého obchodníka z Uhelného trhu. Manželé se odstěhovali do Chrástu u Chrudimi, usadili se zde ve výstavné vile a převzali vedení závodu na výrobu “ohýbaného nábytku”. Za několik let se však rozvedli a roku 1929 již žije Petr Kohout sám a bydlí v Hotelu Mařík na Smíchově. V listopadu téhož roku se však již přestěhoval k Josefu Adamírovi do Vocelovy ulice v Praze na Vinohradech, k témuž Adamírovi, který stál u počátků českého hermetického hnutí na přelomu tohoto a minulého století a udržoval úzké kontakty s pařížskými martinisty, jmenovitě s Papusem. Bydlel zde však jen půl roku. V létě 1930 odjíždí do Paříže. V květnu roku 1933 se vrací do Prahy a bydlí u dr. Jana Kefera v Malířské ulici č. 7 v Praze – Bubenči, aby o rok později opět odjel na tři roky do ciziny , nejprve do Alžíru. Definitivně se do své vlasti vrací roku 1937 a usazuje se ve vile v Káraném u Prahy. Přechodně však bydlí i v Praze v modřanské vile, která patří klubu Horev, který v roce 1938 založil. Roku 1938 odjíždí ještě na několik týdnů do Francie a Alžíru. Umírá dne 23. června 1944 v Káraném na “tuberkulosis pulmontum hoemaptoe” a dne 27. června 1944 je pohřben do rodinné hrobky na olšanském hřbitově.
To je stručné curriculum vitae člověka dynamické osobnosti, který vtiskl novodobému českému hermetismu jedinečnou pečeť a může být právem nazýván homo viator, člověk poutník. V usilovném hledání prošel snad celý svět: pobýval ve Francii, v severní Africe, v Egyptě, na Madagaskaru, pomáhal s rekonstrukcí chrámu Ankhor-Vat v tehdejší francouzské Indočíně, navštívil Indii…
Není známo jak vznikl Kohoutův zájem o Hermetismus. V archivu martinistické lóže Simeon v Praze se zachovala “přihláška žadatele” Petra Kohouta z Proseka ze dne 12. února 1926, v níž žádá o přijetí za člena. Uvádí, že ke vstupu ho přivedla “touha po pravdě” a že ho doporučil “bratr Lichtner”. Za lóžové jméno si zvolil jméno Milan. Ale již v roce 1926 z lóže vystoupil. Z vyprávění nestora českých teosofů pana J. A. víme, že již v Chrástu u Chrudimi se intenzivně zabýval studiem magie. Jezdila tehdy za ním malá skupina zájemců z Prahy, v níž byl i výše zmíněný pan A. Popisuje prostředí v němž manželé kohoutovi žili: paní Jarmilu jako velmi přívětivou a kultivovanou ženu a Petra Kohouta jako přátelského a otevřeného muže s velkým přehledem o esoterních systémech všech věků a kultur; samotné prostředí se vyznačovalo pohostinstvím a vládla v něm “atmosféra francouzského ducha” v celém životním stylu, který se vyznačoval příjemnou elegancí a neformálností. V průběhu jednoho rozhovoru o tajných společnostech ukázal Kohout rukou na jakousi skříňku stojící v pokoji a naznačil, že obsahuje důležité archivní materiály jisté tajné společnosti. Byly to patrně archiválie společnosti New Eulis, které byl kohout již tehdy členem a jejíž doktrína silně ovlivňovala jeho tehdejší život.
Kohout je jednou vyzval k účasti na jakémsi magickém experimentu – jinak sdílný pan A. však nechtěl o jeho podstatě říci nic bližšího, ale bylo na něm patrno veliké vzrušení. Kohout později zavedl onu malou skupinu zájemců o magii, která ho v Chrástu navštěvovala, do místnosti , kde měla být operace uskutečněna: byla celá potažena černou látkou – více pan A. neřekl, dodal jen, že všichni byli zděšeni a přestali do chrástu dojíždět. Nicméně to mohl být ale také villonovský trik, jímž se tehdy Lasenic zbavil lidí, v nichž rozpoznal jen povrchní zvědavce, či poněkud škodolibá diagnostická mystifikace. Zdá se, že se tehdy Petr Kohout zabýval tím, co bychom mohli nazvat experimentální magií. Zkoumal účinnost magických receptů a byl-li vyznavačem eulidského kréda , byly to nepochybně operace sexuálně-magické. To prý bylo také později důvodem toho, že se manželé Kohoutovi rozvedli.
V muzeu v Chrudimi je zachována část tehdejší Kohoutovy knihovny . V knihách, které mu patřily, je vlepen Kohoutův exlibris s pozoruhodným mottem: “Cherchez la vie chez dieu” (“Hledejte život u Boha”). Bylo-li toto heslo Kohoutovi devizou jeho tehdejšího života, nemohla být jeho tehdejší sexuální magie jen jakousi primitivní praxí, ale jakousi variantou duchovní tantry.
Již v té době používal Petr Kohout pseudonymu Pierre de Lasenic, resp. Petr z Lásenice. To vedlo některé pražské okultisty k domněnce, že pocházel z jihočeské Lásenice, obce, která leží v bezprostřední blízkosti Stráže nad Nežárkou, kde sídlil baron Adolf Leonhardi, zakladatel novodobého českého hermetismu. Je to však omyl! Petr Kohout se ztotožnil s osobností Petra z Lásenice, ale žil na začátku XV. stol. na tvrzi v Krchlebích (z Lásenice však skutečně pocházel) a roku 1444 se zde oženil s Machnou z Radíče. Historik českých hradů a zámků August Sedláček popisuje tuto tvrz těmito slovy: “Tvrz krchlebská byla takového zvláštního položení, že jí co podobného nenacházíme. Stávala mezi třemi rybníky: Hlubokým, Tvrzním a Starým, které nyní vesměs na louky přeměněny jsou. Mezi těmi spatřuje se val podoby vejčité, v jehož sevření se dva pahrbky, jeden větší, druhý menší, spatřují. Za starých dob bylo i zavření valu zatopeno vodou , která sem hojně z řečených tří rybníků prýštila. Stávala tedy tvrz ta v samé vodě. Byla zde dvojí stavení, jedna věž okrouhlá a ještě jedno stavení bezpochyby čtverhrané základu obdélného; obě pak spojoval most dřevěný. Lid říká tvrzišti Hanšpurka.” O historickém Petru z Lásenice není vcelku nic známo.
Chrudimsko je krásný kraj se zajímavou historií a Chrudim sama byla nazývána “východočeskými Athénami”. Chrást bylo vcelku provinční městečko; z jeho několika slavných rodáků lze připomenout zejména Františka Čupra (U1882), vynikajícího znalce a autora “staroindických učení”. Bydliště manželů Kohoutových v Chrástu bylo v Horecké ulici č. 306 a po rozvodu se Kohout-Lasenic na čas ubytoval v Chrástu v Jiráskově ulici č.62 u vdovy Františky Charvátové.
V té době začíná podivuhodná odysea tohoto neméně podivuhodného muže. Je vyšetřován četnickou stanicí v Chrástu pro fingované vloupání do bývalého vlastního bytu, údajně aby získal pojistku za odcizené předměty, fotoaparát, rozmnožovací přístroj a psací stroj, který byl nalezen pohozený v žumpě. Později ho žaluje jeho bývalá tchyně Marie Skrčená, v jejímž bytě na Ovocném trhu Kohout-Lasenic při svých pravidelných pobytech v Praze přespával, pro odcizení řady cenných předmětů, ale potom činí prohlášení: “Trestní oznámení následkem vyrovnání škody béřu zpět”. Žaluje ho i bratr jeho bývalé manželky, že na ni vylákal 14 000 Kč a že padělal zápis ve vkladní knížce záložny Hermes na Smíchově. V Praze je dokonce policií zadržen a dán do vyšetřovací vazby dne 10. srpna roku 1929. Existuje protokol z tohoto zadržení, v němž Kohout-Lasenic svým podpisem stvrzuje seznam předmětů, které mu byly odebrány, spolu s peněžní částkou 60 Kč. V roce 1932 je zatčen četnictvem v Chrudimi a dodán do vazby tamějšího krajského soudu. V hlášení je uvedeno, že je současně hledán okresním soudem trestním v Praze.
Nechceme se zde zabývat analýzou těchto událostí, kterých bylo více, neboť Lasenic byl mnohokrát vyšetřován, ale nikdy souzen a odsouzen. Nemilost policie ho provází ještě řadu let, je dokonce vyšetřován v souvislosti s tehdy senzační vraždou Vranské a když se nastěhuje k dr. Keferovi, udává ho jakýsi anonym z homosexuálních styků a uvádí, že pan Kohout je podezřelý, mimo jiné proto, že “má ďábelsky zasmušilý výraz tváře”.
V červenci roku 1930 odjíždí Kohout-Lasenic do Paříže. Živil se zde, jak později řekl svým přátelům, nejprve tím, že v jisté restauraci vařil pro hosty kávu. Později je zaměstnán ve štukatérské dílně a odjíždí, jak už bylo uvedeno výše, do Indočíny, aby se podílel na opravách a rekonstrukcích chrámu Ankhor – Vat. V té době také patrně navštívil Indii a indonéské ostrovy.
V Paříži zakládá Lasenic lóži Universalia, která je pobočkou pražské Universalie a posílá dr. Keferovi do Prahy řadu hesel pro encyklopedii okultismu, filosofie a mythologie, která byla unikátním dílem světové hermetické literatury, bohužel nedokončeným. V Paříži bydlel Kohout-Lasenic ve čtvrti Nantes, v Rue de Chatillon č. 13. V květnu roku 1933 se Lasenic, jak ho budeme nadále nazývat, vrací do Prahy a bydlí téměř rok v bytě dr. Kefera v Malířské ul. čp. 230 v Praze-Bubenči. Zúčastňuje se již rozvinuté činnosti Universalie, publikuje v časopise Logos, který společnost vydává a přednáší v rámci jí organizovaných kursů hermetismu. První přednášku má v prosinci roku 1933 v novinářském klubu v Pařížské ulici. Avšak v srpnu roku 1934 odjíždí znovu do zahraničí. Cílem cesty je Alžír, kam Lasenic cestuje přes Francii. Dne 2. září roku 1934 se v Marseille naloďuje na parník, který ho odváží do Casablanky, kde se zdržuje do 13. října téhož roku. Trasy jeho cest nejsou známy; zdá se, že byly přerušeny a že se na krátkou dobu vrátil zpět do Čech. Jisté je, že byl v zahraničí až do dubna roku 1937, kdy se vrací do Prahy a bydlí asi půl roku ve Školské ulici č. 26 u paní Čadové a potom ve vile v Káraném.
V této době znovu působí v Universalii, kterou posléze v roce 1937 pro neshody pro neshody s dr. Keferem na poslání této společnosti a na pěstování hermetismu opouští. Následujícího roku zakládá Horev-klub a současně martinistickou lóži Paragava. Chartu na založení této lóže vystavil tehdejší martinistický velmistr Chevillon již v roce 1937 nebo 1938. Laseni nyl mezi francouzskými martinisty dobře znám a předcházející velmistr J. Bricaud byl dokonce Lasenicovým přítelem. Jedno léto tráví s mecenáši Horev-klubu a jeho členy, manželi Sedláčkovými, na Côte d'Azure, kde se cítí velmi šťasten. Naposledy pak v létě roku 1938 jede do Francie, tentokrát do Lyonu, kde má přátele, významné martinisty, zdržuje se zde ale jen dva týdny; podle razítka československé pasové pontroly v Chebu překračuje dne 11. září 1938 hranice do republiky. Jako by se touto cestou loučil se svými francouzskými přáteli a se svou milovanou Francií.
Období od konce první republiky až do své smrti v roce 1944 tráví Lasenic převážně v Káraném u Prahy. Stal se zde majitelem poloviny vily č. 97, druhá poloviny patřila manželům Sedláčkovým. Užší kroužek Horev-klubu zde konal svá živlová cvičení, došlo zde k proslulé evokaci jisté staroegyptské divinity a později též nebezpečného gnóma, konaly se zde kouzelné noční procházky lukami a lesem, při nichž byly pozorovány živlové bytosti. A zed také jednoho krásného letního dne, 23. června 1944 mezi 5. a 6. hodinou ranní, Lasenic po dlouhé a vysilující chorobě zemřel v záchvatu chrlení krve. Pohřeb se konal až 27. června, protože se sháněla kovová rakev. Hlouček nejbližších ho provázel na jeho poslední cestě do rodinné hrobky na olšanských hřbitovech. Zde odpočíval až do roku 1977, kdy byl z iniciativy jedné jeho obdivovatelky exhumován a uložen v prostém hrobě na nepříliš vzdáleném místě. Exhumace přišla včas, neboť rodinná hrobka Kohoutů byly jejich dědici prodána a hrozilo nebezpečí, že pozůstatky zde pohřbených osob budou podle zvyku dány do společného hrobu. Nové místo Lasenicova odpočinku se nachází mezi hroby vpravo, blízko hlavního vchodu na hřbitov. Je to prostý rov s jeho jménem a symbolem egyptského kříže ankh.
Poslední léta Lasenicova života se vyznačovala především jeho činností v Horev-klubu a edicí jeho nejdůležitějších spisů: Hermetické iniciace Universalismu na základě rhodostaurotickém a Tarotu, klíči k iniciaci, který byl doprovázen i vydáním originálních tarotových listů. Jejich symboliku lasenic znovu rekonstruoval. Výtvarné provedení je dílem blízkého Lasenicova přítele, prof. Vladislava Kužela. Nemocný Lasenic, který se na počátku války podrobil v nemocnici na Bulovce těžké a bolestné operaci na plicích, jezdíval za prof. Kuželem do Turnova. Z jeho pobytu zde vznikly Hovory s Lasenicem, tj. Lasenicovy odpovědi na otázky, které kladl prof. Kužel a který také tyto otázky a Lescenicovy odpovědi zapsal. Text koloval dlouhá léta jen mezi nejbližšími přáteli Lasenicovy osobnosti a jeho díla, až byl posléze roku 1993 nakladatelstvím Trigon v Praze vydán knižně jako cenné svědectví Lasenicových znalostí.
Podle sdělení tajemníka Horev-klubu, pana Vladimíra Rohlíčka, trpěl Lasenic důsledkytěžké dehydratace plic, kterou si způsobil, když se svým přítelem zabloudil v písečné bouři v egyptském Údolí králů. Jeho přítel zahynul, Lasenic s vážnými důsledky, které ho v posledních letech života těžce sužovaly, přežil.
Ani toto poslední období Lasenicova života se neobešlo bez pronásledování. Byl zatčen gestapem a vězněn několik týdnů na Pankráci. Při jednom výslechu, kdy jeho vyšetřovatel na chvíli opustil místnost, Lasenic prý postřehl jakýsi nebezpečný doklad se svém spisovém materiálu a rychle jej spolkl. Gestapo ho nakonec propustilo, činnost Horev-klubu však byla zastavena, nicméně úzký kroužek se v Káraném scházel dál, až do Lasenicovy smrti.
Lasenicovi přátelé pečovali o jeho hrob, poznal jsem dva z nich vlastně tak, že jsem se s nimi setkal ve výročí Lasenicovi smrti u jeho hrobu, který upravovali a zdobili květinami - bylo to víc než dvacet let po jeho smrti. V září roku 1940 zemřela Lasenicova matka Anna Kohoutová, tichá, nenápadná žena, která se prý velice trápila nad budoucností svého jediného dítěte.
Lasenic vystupoval jako “redaktor” nebo “spisovatel”. Žil většinu svého života, patrně i v zahraničí, tak říkajíc na volné noze. Nějakou dobu se skutečně živil jako redaktor edice Masarykova naučného slovníku a krátkou dobu i jako redaktor časopisu Medium, “měsíčníku věnovaném praktickým naukám psychickým”, který vycházel v Praze. Od začátku roku 1940 redigoval tento časopis F. Kabelák, který výrazně pozvedl jeho dřívější nevalnou úroveň. Lasenic pak redigoval jeho poslední dvojčíslo z května 1940, kdy časopis zanikl, zřejmě po zásaho okupačních úřadů, které pěstování okultismu nepřáliy.
Lasenic žil v podstatě jen z jakési apanáže, kterou mu poskytovali členové Horev-klubu, a zejména pak z podpory manželů Sedláčkových, které učinil univerzálními dědici své pozůstalosti. Malou sumu peněz, která zůstala po matce, Lasenic omylem spálil, když zatopil v kamnech, kam si je uschovala. Menší příjem měl ze svých spisů a z vydání tarotových listů, jejichž několik sad bylo členy Horev-klubu kolorováno a jsou dnes velkou vzácností. Před svým druhým odjezdem do zahraničí, mezi červnem 1933 a srpnem 1934 se patrně též živil překladatelstvím. V té době byl vyšetřován z podezření, že chtěl v soukromé edici vydat proslulou pornografii, vzpomínky vídeňské prostitutky Josefíny Mutzenbacherové a aby nezůstalo u jediného obvinění, byl vyšetřován pro podezření z vraždy jakési Janotové. V tomto období se Lasenic, který měl své stanoviště v kavárně Belcredi na Letné, živil opravdu všelijak, ale vždy v zákonem dovolených mezí. Vyšetřování z podezření na dvou vraždách (Vranské a Janotové) roku 1933, jakož i další policejní perzekuce vynesly Lasenicovi ono poněkud uzavřené vystupování a zdrženlivost v navazování přátelských vztahů, dokonce i jakýsi pohrdavý postoj k lidským slabostem a konvencím. Lasenicova osobnost byla velmi složitá a lidé, kteří ho znali, o něm vyslovovali různá mínění.
Od roku 1937 až do své smrti trávil léto s manželi Sedláčkovými v Káraném, na zimu jezdíval do Příbrami k manželům Váhalovým. František Váhala zde byl středoškolským profesorem a byl členem Horev-klubu. Lasenic podnítil jeho zájem o starý Egypt. Váhala po druhé světové válce studoval egyptologii a stal se posléze univerzitním profesorem egyptologie na pražské Karlově univerzitě. Po určitou dobu, jak už víme, dojížděl na soboty a neděle k manželům Kuželovým do Trutnova. Všichni výše jmenovaní měli o Lasenicovy velmi příznivé mínění, oceňovali jeho nesmírné znalosti v oblasti esoterismu, jeho praktické zkušenosti v evokativní magií, ale i ve spagyrii a velmi pozitivně hodnotili i jeho vlastnosti povahové. Jevil se jim jako poněkud uzavřený muž, který o sobě mnoho nemluvil, ale současně jako přímý a dobrosrdečný člověk s elegantním, ale skromným vystupováním, se smyslem pro humor, ale i odpovědnost, milující život v přírodě, ale věnující se i celé hodiny studiu (zejména v zimě v bytě manželů Váhalových). Byl pokládán za jemného, senzitivního člověka, ale současně za energického, rozhodného muže. Lasenicovo formální vzdělání nebylo velké: pět tříd obecné školy, čtyři třídy reálky a tři třídy obchodní akademie s maturitou, vyznačoval se ale velkou touhou po poznání a svých velkých znalostí nabyl sebevzděláváním a praktickými zkušenostmi.
Podstatným znakem Lasenicovy osobnosti byl vyhraněný estetismus. Miloval výtvarné umění, sám trochu maloval, byl znalcem šperků (o jejich okultním významu vydal v Paříži lóžový spis) a v estetickém cítění spatřoval jednu z cest k transcendentnu. Znal mnohá tajemství přírody: syn manželů sedláčkových, který poznal Lasenica jako chlapec, mi vyprávěl, jak jej Lasenic bral s sebou na procházky do lesa v Káraném a jak, mimo jiné, mu dovedl přivolat různá lesní zvířata, s nimiž jakoby dokázal zvláštním způsobem komunikovat. Lidem, kteří za ním do Káraného přijížděli a kteří tvořili úzký kroužek jeho oddaných přátel a ctitelů, dokázal objevovat tajemství živlové podstaty přírody.
Avšak byli i tací, kteří v Lasenicovy spatřovali spíše ničím se neomezujícího bohéma či dokonce jakéhosi kavárenského povaleče a dobrodruha, jako jeho spolužák z obchodní akademie pan J. K. Paní E. P., která v době kdy Lasenic bydlel u dr. Kefera, byla přesvědčena, že byl příčinou celé řady Keferových potíží a že se jím nechal bezohledně vydržovat. Jednou prý dr. Kefer hledal psací stroj a Lasenic ho upozornil na to, že jej zastavil, protože potřeboval peníze. Laskavý Kefer, pro něhož peníze nikdy neznamenaly příliš mnoho, to pokládal jen za jakousi nepříjemnou lapálii. Bez peněz byl Lasenic téměř neustále, občas získal nějakou drobnější nenávratnou půjčku, trochu si vydělával jako redaktor a jako učitel Francouzštiny. Později dostával, jak už víme, nevelkou, ale pravidelnou finanční podporu. Jedl střídmě a prostě, dovedl však připravovat velmi zvláštní jídla; oblečen býval rovněž prostě, ale elegantně a když se, při několika málo příležitostech, tak říkajíc “hodil do gala”, např. při návštěvě divadla, stal se z něj velmi elegantní, pro ženy velmi atraktivní muž. Ačkoli měl nemocné plíce, dosti kouřil.
Zjevem byl Lasenic asi 180 cm vysoký, štíhlé postavy a tamvých rovných vlasů, dozadu učesaných, s výraznými čelními kouty. Několikrát však překvapil své okolí tím, že si obarvil vlasy na blond. Měl výrazné modré oči a pěkně vykrojená ústa, v řeči trochu ráčkoval, což byl možná spíše zvyk spojený s tím, že často užíval francouzštiny.
Záhadný byl jeho poměr k ženám. Pan J. D. tvrdil, že Lasenic měl intimní vztah k jedné známé pražské herečce, ale nikdy neprozradil její jméno. Paní E. P. říkala, že za ním do Keferova bytu chodila nějaká mladá žena, později zřetelně těhotná, s níž jednal velmi chladně. Ačkoli o sobě příliš nehovořil, jednou nicméně svým nejbližším přátelům z Horev-klubu - jak misdělil jeho tajemník V. Rohlíček - svěřil, že na Madagaskaru zanechal dvě velké lásky, ženu a syna, o které, jak dodal, “je velmi dobře postaráno”.
V Lasenicově poveze bylo cosi villonovského, jakési zvláštní spojení nadšení a opovržení, lyričnosti a tvrdosti, s níž reagoval nemilosrdně na lidské slabosti, které jej odpuzovaly. Říkalo se o něm, že přemluviljakéhosi pražského obchodníka, aby prodal svůj majetek a odjel s ním do severní Afriky, že budou spolu vyrábět písečné lyže, což se údajně také stalo k velkému pozdějšímu zklamání postiženého. Jednomu pražskému “taky-okultistovi” slíbil, že mu ukáže ďábla a ve sklepě jednoho domu na Staroměstském náměstí mu pak skutečně předvedl jakousi magickou operaci, při níž vyděšený zvědavec utržil několik “astrálních políčků”. Od O. Eliáše si vypůjčil jeho martinistickou chartu, kterou mu už nikdy nevrátil s tím, že se nepůjčuje. Jednoho pražského okultistu, který Lasenica v diskusích po přednáškách zásadně oslovoval “chevallier de Lasenic”, což se Lasenicovy nezamlouvalo, vyděsil tím, že u něho jedné noci vyvolal vizi svítícího lampionu, v němž zářil jeho obličej. Tato příhoda mu vynesla pověst čaroděje, která byla umocněna tím, že Lasenic zhotovoval různé plastiky, kromě jiného také figurky, které byly považovány za volty pro čarování.
Při evokaci jedné staroegyptské divinity, která se odehrála v Káraném, zjev egyptského velekněze Lasenicovy mimo jiné řekl: “…a byť i moho tě chránit jen před tebou samým, poznáš brzy, že je to dosti”.
Před svou smrtí zanechal Lasenic svému nejbližšímu spolupracovníkovi Aloisu Sedláčkovi nekromantický rituál, jehož užitím bylo možno vstoupit do styku s Lasenicovým astrálem. Nebyl však nikdy použit a jeho držitel jej před svou smrtí zničil. Před svou smrtí se také Lasenic v jedné kavárně na Václavském náměstí setkal s Františkem Kabelákem a požádal ho - jak mi Kabelák sám sdělil - aby pokračoval v dešifraci určitých textů z chrámu v Menoferu (Memfidě), které Lasenic pokládal za klíčové, ale které, jak sám věděl, už nestačí rozluštit. Pro Kabeláka to byla velká pocta a vzhledem k jeho úctě k Lasenicovi i velký závazek. Ačkoli se celý život zabýval předevší kabbalou a zvědnou magií, Lasenicovi slíbil, že se tohoto úkolu ujme a skutečně to činil. Zanechal po sobě rukopisnou studii o “filosofii ohně Horev”, kterou pokládal za vrchol esoterního poznání. Bez Lasenicovy pomoci však nemohl svůj úkol zcela splnit, a proto se rozhodl, že vyvolá “Lasenicův přízrak”, aby se ho dotázal na řešení několika problémů spojených s “ohněm” či “světlem” Horev, ale svůj záměr neuskutečnil.
Lasenicův život poznamenávají dva paralelně probíhající děje: jednu řadu tvoří události poznamenané zvláštním druhem skrupulí prostého bohémství, druhou tvoří bytostné oddání se kráse a tajemství. Astrologicky je Lasenicova osobnost signována Merkurem, který je ve znamení Blíženců, v němž se narodil, tedy intelektemve spojení se saturnským érotem: osudové tíhnutí k lásce jako ideálu, který nemůže naplnit žádný konkrétní zážitek.
Lasenic je autorem pozoruhodných “planetárních desater”, z nichž merkurovské obsahuje tato přikázání:
Lasenic jde vpřed za Světlem, okouzlen jeho září, neohlížeje se, nedbaje kamenitosti cest; je nevšímavý ke konvencím, jimiž pohrdá. V předmluvě ve své knize o alchymii (1936) hovoří o “zlatých trůnech, na nichž sedí naše civilizace a kultura”, vyslovuje se s despektem o dravosti “sobeckými pudy” nadaného “nevyspělého člověka” a lidský život charakterizuje jako “neklidný spánek”.
Jan Kefer ve své syntetické magii nazval Lasenica velkým objevitelem esoterního Egypta a Lasenic jím skutečně byl. Předčasná smrt mu však nedovolila dojít až tam, kam díky svým zkušenostem a znalostem dojít mohl. Lasenic byl členem celé řasy vysoce esoterních řádů, mimo jiné New Eulis a Societé secréte (esoterně Město Sutechovo). Nejvyššího zasvěcení se mu dostalo právě prostřednictvím této posledně jmenované společnosti přímo v pyramidě v Gíze, kde - jak sdělil jen několika svým přátelům - mu bylo, mimo jiné, umožněno přímé nazírání astrálu v iniciační kobce, v níž strávil noc. K cestám do astrálu se pak vrátil v posledních letech svého života.
Zanechal po sobě olejomalbu ženského portrétu, středověké dámy se zdviženým ukazováčkem, kterým jakoby kývala a zvala kohosi k sobě. Je to vzpomínka na astrální potulky středověkou Prahou, při nichž spatřil v okně starého domu ženu, která ho k sobě zvala kýváním prstu. Těmito cestami se vracel i k svému záhadnému jmenovci Petru z Lásenice, vzdělanému vladykovi z tvrze v Krchlebích.
Nejvýznamnějším Lasenicovým dílem je nepochybně Hermetická iniciace Universalismu na základě systému rhodostaurotického (vyšla jako druhý svazek Knihovny tajných lóžových iniciací roku 1937 v Praze). Je úvodem k syntéze západního esoterismu a s ním spojeného rituálu prvního stupně. V tomto smyslu podává nový pohled na souvztažnosti mezi učením rosekruciánů, rytířů sv. Grálu, eulidským systémem a martinismem. Prozrazuje, že autortohoto díla byl hluboce poučen ve filosofii i praxi těchto systémů a význam jeho práce pak spočívá zejména v originálních formulacích hermetických zákonů. Lasenic v nich zřejmě integroval poznatky obsažené v utajovaných textech společností, jichž byl členem, s vlastními bohatými zkušenostmi ze studia hermetických nauk. Je tu mimo jiné zdůrazněna metafyzika vůle a eulidské krédo o magické účinnosti spojení představ a vůle: “Každá představa, která je součástí vůle, ať už kladné či záporné, jest živá a jest silou, která tvoří, udržuje nebo ničí; nic na tomto světě neexistuje, co by nebylo předem vůlí v astrálnu stvořeno” (Hermetická iniciace s. 17). Eulidský systém aktivizuje toto komplexní magické agens ritualizovanou sexuální interakcí, v níž hrajou důležitou roli astrologické korespondence a pozistické prvky. O této realizaci se však Lasenic ve své Sexuální magii, která vyšla francouzsky v Paříži nejprve jako soukromý tisk, zmínil jen velmi obecně a náznakově. Tou se pak (v českém překladu, který pořídil A.R. Hanousek) uvedl, spolu s brižurkou o universalismu, po svém návratu ze zahraničí ve své vlasti. Lidská sexualita, personifikovaná třemi legendami, kterými je toto dílo - v prvním vydání zabavené cenzurou - uvedeno, je tu pozdvižena na úroveň mysteria. Lasenic zde naznačil, že sexus je velký a účinný astrální agens, ale že má také svou esoterní dimenzi iniciační.
Jeho hermetická iniciace, které o rok předcházel významný spis Hermes Trismegistos a jeho zasvěcení, patrí k tomu nejlepšímu, co bylo na téma hermetismu, resp. okultního esoterismu. ve světové literatuře napsáno. V tomto svém mistrovském díle podal dogmatické základyhermetismu rosekruciánské orientace. Soušasně je to dílo prozrazující básníka, který s vyvinutým smyslem pro krásu dávných legend teskní nad dobou, kdy člověk rozmlouval s bohy. Zároveň je tu zdůrazněn antropocentrismus esoterního poznání: “Jdi k sobě, k sobě jdi a nebude pro tebe tajemství. V tobě je odpověď, šeptá sfinx prostým úsměvem dítěte jen proto tajemným, poněvadž tak prostým.” (Hermetická iniciace, s. 79). A také zde nacházíme onen estetizující akcent, jímž je celé Lasenicovo dílo poznamenáno: “Chcete vniknout do tajemství? Studujte umění...Cesta krásy jest nejjistější cestou k Tajemství, neboť skutečný Život, Absolutno, Bytí, nebo chcete-li Bůh, jest živou, absolutní, nebo božskou krásou...”(Hermetická iniciace, s. 28).
Vedle ideje krásy se v Lasenicově díle uplatňuje i idea lásky a obě z něj tak činí emocemi naplněný novoromantický esej. Ve své knize Sexuální magie (3.vyd. 1933, s. 5) Lasenic říká: “Prošli jsme chrámy bratrstva New Eulis, viděli jsme obřady kněžek Kamadevy v Indii, klečeli jsme v templu lásky v Egyptě, zúčastnili jsme se celebrací černých mší, succubistických sedánek i obětí satanistů. Viděli jsme všude jednu bohyni - Lásku - Isis - či Hekaté - ať tvořící či ničící...” Magickou formou této lásky je Lasenicovi především oběť: “Obětí vzkřísil člověk Hór svého otce a obětí vykupuje si lidstvo cestu k cíli, na nějž přes moře věků ukazuje synům této země vrchol pyramidy” (Hermes Trismegistos, s. 51).
Lasenicův článek o Mysteriu oběti (časopis Logos, č. 4-6, 1935, s. 78 a násl.) přináší jednu z nejhlubších sentencí ve světové hermetické literatuře vůbec, vyjadřující esoterní podstatu Lásky - oběti:
Ptal se mne kdosi, co jsem zažil na své pouti.
V Ankhor Watu obdivoval jsem zapadající slunce, jež zlatilo kovovým leskem jeho pohádkové skulptury.
V Hali ben Gaa pět hodin zápasil jsem se smrtí v písečné bouři.
A v Tanarive loučil jsem se navždy s bytostí, jež mně byla nadevše drahou.
To jest vše, co stojí za zmínku.
Ale nevrátím se v tato místa již nikdy, neboť světlo krásy, majestátnost smrti a hrůza bolesti, kterýn jsem se tam postavil v tvář, byly strhující a příliš krásné, a to stojí za to, aby byly obětovány životu.
Jednou viděl jsem i boha; a ten byl v očích matky, která obětovala pomstu nad vrahy svého dítěte.
A tehdy jsem poznal, že není vyšších sil a zákonů nad lásku a oběť”.
Této exaltaci božského v člověku postavil Lasenic protiklad hlubokého úpadku člověka, když napsal (Egyptské hieroglyfy a jejich filosofie, 2. vyd. 1935, s. 27):
“Nevěřím v lidství, ale v jeho ducha věřím, nevěřím v soudnost, ale věřím ve věčnou Pravdu.
Pro Pravdu jsem psal a ne pro omylnou soudnost stářím zdětštělého člověka, který kritizuje povzlety svého mládí, sedě nadutě na kupě svých melancholických hraček, na které je tak nevýslovně hrd...
Sešlý, šedivý, vážný a imposantní – ale jen pro sebe – neboť z jeho bezzubých úst trčí třaslavé šidítko exaktního realismu, - jež má spasit svět, - a z něho skapává dlouhá, vláknitá, impotentní slina na bílou náprsenku sociálního pokrytectví...
A povadlé líce pána přírody zardívají se nekonečnou pýchou nad komfortem, který dovedl po tak dlouhých letech úmorné práce vybaviti svoji pozemskou jídelnu...
Podívám se snad jinak přes propast několika tisíciletí, než předepisuje móda intelektuálních směrů naší doby. Vím o této své chybě, jež jest vášní věčně hladajících nespokojenců, vášní dnes nemravnou a zavrženíhodnou.
Pro dnešek pardon! Ale až jednou zub časuzmění módu našich názorů, kdož ví, zda pranýřované výstřelky včerejška nestanou se pravdou současnosti ?”
Jednou z těchto povrchních “pravd” současnosti byla Lasenicovi akademická egyptologie, proti níž postavil své esoterní pojetí staroegyptské kultury. Proto o něm Jak Kefer právem napsal (Syntetická magie, s. 138): “Závratnou magii starého Egypta odhalil teprve v nejnovější době Pierre Lasenic. Dovedl spojit bystrost moderního filosofického syntetika s tradicemi egyptských tajných řádů v geniální klíč ke svatyním starověkých kultů. Vytušil tajemství vnitřního řádu egyptských slov a aplikací jeho rozřešil podstatu egyptského esoterismu, jenž nyní může mluviti přesto k naší době, bez prostřednictví židovských podání, která jsou namnoze nedokonalým odrazem vznešených spekulací veleknězů země Misraim. Do nebe strmící stavba kabbaly, před kterou se sklánějí nejlepší z filozofů, objevuje se býti teprve druhotnou dcerou bohotvárné a kosmologické představy esoterismu egyptského, kterou teprve daleká budoucnost bude moci dokonale zvládnouti.”
Nebylo to však jen úporné studium a rozšiřování vědomí tajnými cviky vysoce esoterních řádů, ale také bytostná empatie vzněcovaná láskou a nadšením, které Lasenicovi umožnili průnik k podstatě egyptského esoterismu. Svědčí o tom pasáž, v níž Lasenic líčí svůj objev podstaty staroegyptského umění vyjadřovat konfrontaci dočasnosti a absolutna lidského života a věčnosti (časopis Horev č. 7, s. 56):
“Zvláštní, jakoby ztrnulé držení těla a údů na obrazech egyptských bohů působí na nezasvěceného pozorovatele dojmem vážné, často až přehnané nehybnosti. I já podlehl jsem kdysi tomuto chladnému kouzlu smrti, tak sugestivně klamnému a prchavému, a po dlouhém hledání jeho nejvnitřnější podstaty došel jsem jednou s duší vyprahlou a s trpkou chutí marnosti v srdci do jednoho z Isidiných templů na nilském poříčí. V západu rudého soumraku kreslily sloupy svoje stínové dvojníky na vlhkou dlažbu chrámovou a kdesi v dálce volání chudých pastýřů chvělo se horkým vzduchem. Na chladném kamení průčelní stěny rýsoval se obraz Isidy, vytesaný dnes mrtvou již rukou umělce před tisíci a tisíci léty. Pozvolna houstlo šero v ovzduší a jakási neznámá síla připoutala moje oči k obrazu bohyně. A tehdy přepadl mě pocit života. Jako blesk, spontánně a tak silně, že prohnal mráz celou mojí bytostí a vteřinová hrůza před něčím nezměrně velikým, neporovnatelně živým a všudypřítomným rozbušila mi srdce a rozšířila zornice. Ta Isida nestála; dále šla, tiše, majestátně, bez dechu – ale já jsem zastavil; a teprve tehdy jsem pochopil, že život lidský jest jen vteřinou tak krátkou, tak zoufale krátkou, že z knihy kosmického dění, napsané těmito primitivními figurkami, můžeme postřehnout toliko momentní snímek...
Marně, marně mluví nová doba o starém Egyptu jako o přežité kultuře; žije dále v nás, s ním a kolem nás; byla-li by soudobou, prchala by z našich rukou jako chiméra a písek pouště; ale právě proto, že jest tak vzdálena, počínáme ji chápati. Svěží květy jsou v hlase jejich primitivních legend a jas v ústech jejích proroků a přes propasti věků mluví k nám útěchou majestátní píseň naivních pohádek starého Egypta do víru, shonu a útrap našeho století. Lidé bláhoví! Proč zoufáte uprostřed neklidného spánku? Vždyť přijde jednou ráno, které stvoříme si spolu! Až vzduch pohltí dým a země popel, probudíte se v říši Atumově, tak jako malé dítě z těžkého snu, abyste poznali. že jste součástí nekonečna a že vaše srdce buší uprostřed věčných dnů, pod duhou jeho majestátu, naplněnou naším, pozemskou bolestí rozzářeným štěstím!”
Lasenic byl svým způsobem zbožný, napsal si sám vlastní “otčenáš” a rád se zastavoval v katolických kostelech k tichému usebrání. Nejoblíbenějším byl farní kostel sv. Štěpána v Praze na Novém Městě “Na Rybníčku”, postavený ve své nynější podobě řádem Kříživníků s červenou hvězdou 1351-1360 na místě původní rotundy. Má krásný renesanční oltář s obrazem Jana Křtitele od K. Škréty. Ale nebyl to jen básnicky založený metafyzik osobitého ražení. Lasenic byl také velký praktik, jímž zůstal po celý svůj život. Něco o tom tu již bylo uvedeno, ale chci se zmínit ještě o tom, co mi osobně vyprávěl F. Kabelák, když jsem se ho ptal právě na Lasenicovu praxi: “Viděl jsem ho jednou, jak si pohrával s kulovým bleskem”, odpověděl Kabelák svým lapidárním způsobem.
Ve své brožurce Universalismus (1933), která je českým překladem přednášky, kterou Lacenic přednesl o dva roky dříve na ustavující schůzi společnosti Universalia, Loge de France v Paříži – byla odbočkou pražské Universalie – formuloval svou ideu universalismu: jde tu o syntetický proud, který zplodily podle zákona akce a reakce náboženské a filosofické boje a v tomto smyslu pak “jest to porovnávací způsob nazírání na různé kultury, náboženství, filosofické směry a metapsychickou praxi různých národů a dob” (cit. brož., s. 10). Je personifikován Sethem, třetím synem Adamovým, který převzal dědictví Kaina (hrubé síly) a Abela (oduševnělosti) a vyjadřuje tak moc jednoty síly a ducha; v rovině universalismu esoterického je vyjadřován společnými symboly, které jsou “abecedou hermetismu”. Kromě spisů již uvedených, napsal Lasenic vynikající studii o esotení podstatě a divinačních technikách tarotu (Tarot, klíč k iniciaci, Praha 1938 – i 1993 – pozn.) Lasenicova rekonstrukce tarotových arkán předčila tu, kterou provedl jeden z největších znalců tarotové symboliky O. Wirth. Kromě toho přeložil a poznámkami doprovodil Královské umění J. B. Kerninga (1937, pod titulem Listy o Královském umění).
Doménou Lasenicova myšlení však zůstal vždy starý Egypt: “Historie dokazuje, že všichni největší filosofové a myslitelé starověko doplňovali svoje vzdělání hermetickou iniciací, jejímž centrem byl tehdejší Egypt.” (Hermetická iniciace, s. 21). Lasenic přijal hypotézu o atlantském původu staroegyptské kultury a esoteismu, za jehož vývojově nejvýše vyspělé středisko pokládal chrám v Menoferu (Memfidě), kde vznikla esoterní doktrína Světla-Horev. Egyptský esoterismus pak pokládal za “klíč ke skrytým prvkům všech náboženstev a mytologií pozdějších” (Filosofie Egyptských hieroglyfů, s.6). Za přímýdoklad tohoto esoterismu pokládal Smaragdovou desku Herma Trismegista, a proto této mýtické postavě a jejímu zmíněnému dílu věnoval samostatný spis, v němž podal stručný, ale pregnantní rozbor Smaragdové desky a odvodil z něho základní hermetické zákony (Hermes Trismegistos a jeho zasvěcení, Praha 1936).
Na podzim roku 1937 vystoupil Lasenic z Universalie, společnosti českých hermetiků a založil klub Horev, který se měl zabývat studiem klasických hermetických kultur, Klub byl propojen s martinistickou lóží Paragava, k jejímuž založení dostal Lasenic z pařížského ústředíchartu a kterou vedl. Tiskovým orgánem klubu i lóže byl časopis Horev (1938-1939).
Ve své knize o alchymii (Alchymie, její teorie a prakse, Praha 1936), v níž se kupodivu omezil jen na fyzickou stránku tématu, definoval alchymii v klasickém středověkém smyslu jako “hermetickou nauku o životě hmoty, jejím vývoji a jejích přeměnách” (Alchymie, s. 8). Za politováníhodnou považoval její záměnu s mystikou. Z toho však neplyne, že neuznával analogii transmutace hmoty a duše, naopak, ve své hermetické iniciaci na tyto analogie poukazoval (viz. tabulku na s. 101 uvedeného díla) a vysloveně napsal: “Veliké Dílo, nebo Magisterium Slunce, jež jest opředeno tolika podivuhodnými bájemi, legendami a gloriolou tajemnosti, není v podstatě ničím jiným, než exaltací zlata v Kámen...Stejně jest i člověkem: jeho posláním jest státi se Kamenem vyšlým z výhně usilovné práce z athanoru tohoto světa, Kamenem nebo Světlem, jejž temnoty nezkalí ani hrubost neznečistí, neboť jest principem měnícím, transmutujícím, nikoli měnitelným, otcem nebo tvůrcem svého vlastního prostředí, jež bytuje v jeho nejvnitřnější podstatě” (Hermetická iniciace, s. 113).
Lasenicův filosofický odkaz, který je výsledkem studií, praxe, úporného hledání a zasvěcení, jehož se mu dostalo nejen v lóžích , ale i v reflexi vlastních životních osudů, je formulován v následující pasáži jeho Hermetického zasvěcení Universalismu (s. 84): “Duch lidský snil o světě a svět se stal vysněným bytím. Ale duše jsou rozdílné a jejich sny podobné, nikoli však stejné. Pravda jest harmonií myšlenek v jednom duchu; skutečnost jest ale souzvuk množství. Od věků k věkům vždy nové akordy planet zaznívají vesmírem do kosmického mlčení: měnící se světy, země i člověk se mění, ale věčná Pravda zůstává. Staré společenské útvary zanikají egoismem kast a nové lidstvo zotročuje se novými systémy. Věda, dříve ovládaná, podmaňuje si člověka a chemické formulky, nahrazující idoly dob minulých, samzává šedé bláto minulých dnů. Ale nepřestane člověk hledat Ticho, jež nedává tato země a tesklivě jednou obrátí svůj zrak na sešlé ruiny chrámů, nichž tušíme Mír a Poznání. A z vírů divých dnů hluku, bouře a hrůzy, čas od času vyplouvá zlatá loď ke břehům tichých visí jiných, lepších sfér, jež září za polostíny život zušlechťující Bolesti, bez níž byla by směšnou představou pohádka o Království nebeském.”
Poslední měsíce života Lasenic velmi trpěl, sužován svou těžkou chorobou, ale poslední den – podle svědectví těch, kteří byli s ním – měl velmi radostnou náladu, smál se často a zdál se, že je šťasten. Pak přišla noc, v místnosti s ním byl Alois Sedláček. Lasenicův neklidný spánek přerušilo náhle prudké chrlení krve, pokusil se omýt si obličej a hruď vodou z umyvadla, které stálo na jeho nočním stolku a pak řekl: “Je konec” – to byla jeho poslední slova.
Zdroj: Novodobý český hermetismus - Milan Nakonečný - elektronická verse na Citadela
Vydal Vladimír Kvasnička, nakladatelství VODNÁŘ. Náklad 3000 výtisků. 1. vydání, 1995
Chcete mi poslat
maila? Tak do toho!
martin.ch@excite.com
Naposledy upraveno
xx.xx.2000
